neděle 29. listopadu 2015

Do tmy: Sběr bylin jako touha, vášeň, šílenství

Když jsem si poprvé přečetla, o čem je nová česká próza Do tmy, byla jsem nadšená. Téma sběru bylin a navíc prostředí jihočeského venkova mě ihned přesvědčilo, že prozaický debut Anny Bolavé, který v letošním roce vyšel v nakladatelství Odeon, si musím co nejdříve přečíst. Bohužel očekávaný čtenářský požitek se u mě proměnil spíše v depresivní náladu, takže jsem byla nakonec ráda, když jsem knihu dočetla. Na druhou stranu to byl zřejmě autorčin záměr a i pochmurný čtenářský zážitek je zážitek.


pondělí 9. listopadu 2015

Znakový jazyk mýtů zbavený

Věřím, že tento článek, který se bude mezi recenzemi na mém blogu tak trochu vymykat, najde i přesto zde své místo. A proč zrovna znakový jazyk? Před asi rokem a půl, když jsem se rozhodla pro studium bohemistiky, jsem si přihlášku podala ještě na jeden zajímavě znějící obor Čeština v komunikaci neslyšících. Tehdy jsem ještě netušila, jak krásný znakový jazyk je, jak pozoruhodné může být jeho studium a kolik zajímavostí se skrývá za touto oblastí tzv. Deaf studies.

Ať vypadá tato oblast sebezajímavěji, pravdou je, že mezi širokou veřejností je o této problematice (z kulturně-lingvistického hlediska) velice málo informací. Ba co víc, mezi lidmi panují předsudky vůči neslyšícím, společnost a dokonce i školství je plné stereotypních názorů, které mají neblahý vliv na vzdělávání. Nemusíme být ale zas tolik skeptičtí, protože faktem je, že situace se mění a již dnes jsou oproti minulým rokům vidět obrovské pokroky.

To, čeho si lidé na neslyšících (pokud jsou uživateli znakového jazyka) nejvíce všímají, je „rychlé máchání rukama“ a „přehnaná mimika“. A právě o znakovém jazyce, komunikačním prostředku neslyšících, existuje spousta mýtů. Můj článek není o tom ukázat, že někdo něco říká špatně nebo o něčem smýšlí špatně (každý je odborníkem v něčem jiném), jeho účelem je pouze rozšíření obzorů. Ostatně než jsem nastoupila do prvního ročníku, vesele jsem všem říkala, že se budu učit znakovou řeč.