neděle 29. listopadu 2015

Do tmy: Sběr bylin jako touha, vášeň, šílenství

Když jsem si poprvé přečetla, o čem je nová česká próza Do tmy, byla jsem nadšená. Téma sběru bylin a navíc prostředí jihočeského venkova mě ihned přesvědčilo, že prozaický debut Anny Bolavé, který v letošním roce vyšel v nakladatelství Odeon, si musím co nejdříve přečíst. Bohužel očekávaný čtenářský požitek se u mě proměnil spíše v depresivní náladu, takže jsem byla nakonec ráda, když jsem knihu dočetla. Na druhou stranu to byl zřejmě autorčin záměr a i pochmurný čtenářský zážitek je zážitek.


pondělí 9. listopadu 2015

Znakový jazyk mýtů zbavený

Věřím, že tento článek, který se bude mezi recenzemi na mém blogu tak trochu vymykat, najde i přesto zde své místo. A proč zrovna znakový jazyk? Před asi rokem a půl, když jsem se rozhodla pro studium bohemistiky, jsem si přihlášku podala ještě na jeden zajímavě znějící obor Čeština v komunikaci neslyšících. Tehdy jsem ještě netušila, jak krásný znakový jazyk je, jak pozoruhodné může být jeho studium a kolik zajímavostí se skrývá za touto oblastí tzv. Deaf studies.

Ať vypadá tato oblast sebezajímavěji, pravdou je, že mezi širokou veřejností je o této problematice (z kulturně-lingvistického hlediska) velice málo informací. Ba co víc, mezi lidmi panují předsudky vůči neslyšícím, společnost a dokonce i školství je plné stereotypních názorů, které mají neblahý vliv na vzdělávání. Nemusíme být ale zas tolik skeptičtí, protože faktem je, že situace se mění a již dnes jsou oproti minulým rokům vidět obrovské pokroky.

To, čeho si lidé na neslyšících (pokud jsou uživateli znakového jazyka) nejvíce všímají, je „rychlé máchání rukama“ a „přehnaná mimika“. A právě o znakovém jazyce, komunikačním prostředku neslyšících, existuje spousta mýtů. Můj článek není o tom ukázat, že někdo něco říká špatně nebo o něčem smýšlí špatně (každý je odborníkem v něčem jiném), jeho účelem je pouze rozšíření obzorů. Ostatně než jsem nastoupila do prvního ročníku, vesele jsem všem říkala, že se budu učit znakovou řeč.


pátek 16. října 2015

Via lucis: Cesta za světlem absolutní tmou a tichem

Představte si, že vás najednou obklopí absolutní tma a ticho. To je jistě nepříjemná představa pro člověka, který v běžném životě používá všech pět svých smyslů. V roce 1882 tehdy devatenáctiměsíční holčičku Helenku připravila nemoc o její zrak a sluch. Ačkoliv Helena Kellerová zpočátku neví, jak vypadají barvy, jak vypadá tvář rodičů, nezná hudbu a nezná slova, jednoho dne dokončí studium na univerzitě v Harvardu. Nevěříte? Zkuste si přečíst knihu s krásným názvem Via lucis (česky Cesta světla) a určitě uvěříte.


sobota 10. října 2015

Hotýlek: Osudy obyčejných lidí čtyř generací v průřezu dějin

Propracovaný příběh od začátku až do konce. Takový je nový román české spisovatelky Aleny Mornštajnové s názvem Hotýlek, který mě svým skvělým vyprávěním vtáhl do životů čtyř generací po téměř celé dvacáté století. Přednost knihy je v jejím promyšleném ději, který plyne kupředu bez zbytečných slov. Každá kapitola nabízí čtenáři událost, která zásadním způsobem mění směr příběhu.


neděle 13. září 2015

Nevěra: Láska je jako kaleidoskop (recenze audioknihy)

Brazilský spisovatel Paulo Coelho se mi dosud vyhýbal. Jeho knihy jsem několikrát držela v ruce, ale nikdy jsem si žádnou neodnesla domů. Jeho poslední román Nevěra jsem se nakonec rozhodla poslechnout jako audioknihu. Příběh ve mně zanechal rozporuplné pocity. Ačkoliv se mi moc nelíbil, jsem ráda, že jsem zvolila právě podobu audioknihy...


sobota 1. srpna 2015

Lizucha: Tajemný herbář, který spojuje lidské osudy

Občas jako čtenář narazím na opravdový knižní poklad. Takovým pokladem je vždy kniha, která má v sobě nějaké kouzlo. Taková kniha vás, jak se říká, prostě dostane. Na počátku zcela nenápadná útlá próza. Zvláštní název Lizucha, pod kterým si nedokážete nic představit. Ještě stále neznámá česká autorka Lenka Juráčková. Přesto vám krásná obálka, tajemný titul a vábivá anotace našeptává, že si knížka zaslouží, abyste jí věnovali jedno své čtecí odpoledne.


pátek 24. července 2015

Literární spolek Laury Sněžné: Nehybnost příběhu a nehodící se erotika

V poslední době lze zaznamenat mnoho beletrií, ve kterých jsou ústředním tématem samotné knihy. Jak prosté a zároveň jak krásné pro nás, pro čtenáře. Příběhy lidí, kteří se zabývají literaturou jsou v samotné knize vzrušující a i já jsem podlehla krásnému čarovnému názvu Literární spolek Laury Sněžné s celkem podařenou obálkou. Zasněžená tmavě modrá obálka a poetický titul nebylo jediné, co mě lákalo. Anotace slibovala detektivní příběh o tajemném seskupení literátů. Jak svůdné, že? S lítostí ale oznamuji, že mě výsledek práce finského romanopisce Pasi Ilmari Jääskeläineho zklamal na plné čáře.


pondělí 29. června 2015

Jako zabít ptáčka: Kniha nejen o tom, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni

Může být kniha o (ne)obyčejném dospívání dvou malých dětí čtivá a napínavá? Rozhodně může. A jednou z takových knih je dnes již klasické dílo s českým názvem Jako zabít ptáčka (v originále To Kill a Mockingbird) od americké spisovatelky Harper Lee. Román o dospívání a morálce byl publikován roku 1959 a ihned se stal světovým bestsellerem. Mně se dostal do rukou v novém českém vydání (2015) od nakladatelství Mladá fronta a ještě nyní si knihu stále ve svých rukou hýčkám. Tato kniha s pozoruhodným příběhem vás uchvátí a strhne vás možná i více než kdejaká detektivka...