sobota 10. října 2015

Hotýlek: Osudy obyčejných lidí čtyř generací v průřezu dějin

Propracovaný příběh od začátku až do konce. Takový je nový román české spisovatelky Aleny Mornštajnové s názvem Hotýlek, který mě svým skvělým vyprávěním vtáhl do životů čtyř generací po téměř celé dvacáté století. Přednost knihy je v jejím promyšleném ději, který plyne kupředu bez zbytečných slov. Každá kapitola nabízí čtenáři událost, která zásadním způsobem mění směr příběhu.


Poměrně nová tvář současné české literatury Alena Mornštajnová debutovala v roce 2013 se svým románem Slepá mapa, který byl nominován na Cenu Česká kniha 2014. Druhá kniha Hotýlek vyšla stejně jako ta první v nakladatelství Host, kterému patří pochvala za krásnou obálku.


Román, který nemá hrdiny


Román vypráví o generaci rodiny Mánesových a dalších postav s ní spřízněných. Tou hlavní postavou je ale Václav Mánes, kterým celá kniha začíná i končí. Na pozadí všeho stojí hotel, vlastně spíše hodinový hotýlek, pana Leopolda, založený za první republiky, který nabízí párům potěšení a rozkoš za protektorátu, a dokonce v komunistickém režimu. Osudy jsou ale nevyzpytatelné, obzvláště za těžkých dob komunismu. V rodině majitele se odehrávají dramatické vztahy, do kterých vstupují lidé z blízkého i dalekého okolí. O to zajímavější osudy čekají čtenáře, když do Václavova světa motorů a sportu, začínají vstupovat ženy...

To, co se mi na rodinných ságách nejvíce líbí (na těch dobrých samozřejmě), je schopnost postihnout široký záběr problematiky. V případě Hotýlku jsou to dokonce životy čtyř generací průřezem dvacátého století, jehož nejpodstatnější události mají na osudy postav značný vliv. Mnohovrstevnatý román Aleny Mornštajnové ale nemá žádné hrdiny. Její postavy jsou obyčejní lidé, kteří touží jen po jednom - vést spokojený život.


Schopnost strhujícího vyprávění


Hotýlek by ale nebyl tak poutavým čtením, kdyby autorka neměla mimořádný talent pro vyprávění. Příběh má neuvěřitelný spád díky tomu, že si Mornštajnová udržuje komplexnost a nepoužívá zbytečná slova. V knize nenajdete ani jednu zbytečnou odbočku, každá událost má zde své místo, své příčiny a své následky. Ačkoliv se během čtení setkáváme s více než dvaceti pro děj důležitými postavami, čtenář se neztratí. Jednoduchost a nekomplikovanost vyprávění má v tomto případě takovou sílu, že čtenáře v jednom okamžiku naprosto pohltí.

Autorka si dala na své knize opravdu záležet, což dokládají i názvy kapitol podle veršů Jaroslava Seiferta z básně Píseň o rodné zemi. Klobou dolů před tím, jak se to Mornštajnové pěkně povedlo skloubit - citované verše opravdu významem odpovídají obsahu kapitol. Doporučuji si na konci báseň přečíst v celku. A pro to stačí udělat jen jediné, nalistovat si vzadu v knize poetický obsah a ten si přečíst.


Závěrem


Aleně Mornštajnové se podařilo popsat obraz obyčejné české rodiny, na kterou mají dějiny zničující vliv, strhujícím způsobem. Postava Václava Mánese je o to víc zajímavější, že nám ho autorka představuje jako muže bez zřetelných postojů. Na člověka, jehož cílem je udržet podnik a rodinu pohromadě i za cenu vstupu do komunistické strany či křivého svědectví, si čtenář musí udělat názor sám. Každá doba zkrátka působí na každého jinak. Všichni jsme totiž obyčejní a docela ,,maličkatí" lidé na pozadí velkých dějin.

,,Pomalu se začínalo mluvit o uvolnění příliš provázaného plánovaného hospodářství, vyskytla se i zmínka o návratu drobných živnostníků a v dědovi Leopoldovi ožila naděje, že se hotýlek znovu vrátí do vlastnictví rodiny, a nalila mu nový život do žil. I když už vedení hotýlku předal Václavovi a musel přiznat, že si vnuk vede lépe, než doufal, pořád stál Václavovi po boku a radil mu, kde bylo potřeba."


Hodnocení






Podrobnosti o knize
HOTÝLEK
Alena Mornštajnová
vydal Host - vydavatelství, s. r. o.
v roce 2015
319 stran

4 komentáře:

  1. Přečti si i Slepou mapu, to taky není špatné čtení :)

    OdpovědětVymazat
  2. Přiznám se, že zmínka o tom, že jde opět o generační román, mě utvrdila v tom, že si to nepřečtu. Četla jsem Slepou mapu a musím říct, že mně naopak připadá, že Mornštajnová je stylově spíš tuctová a trochu unylá... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Opravdu? Tak netvrdím, že její jazyk je nějak vytříbený, ale to její vyprávění mi přijde hladké, jak jsem psala, bez zbytečných slov, prostě tak krásně plyne, že se mi to četlo opravdu jedním dechem a takové knihy mám strašně ráda. :-)

      Vymazat